Nebyla jsem vždycky #markeťák.
Začínala jsem jako produkční. Nejdřív brigádně v Divadle Bolka Polívky (kde jsem do teď) a později jako produkční pro TIC Brno.
Když mě pak vzali na JAMU, byla jsem na sebe fakt pyšná. Ona vás ta škola totiž dostane do takového, zvláštního vidění světa. Když jste studenty JAMU, dost často je vám podsouváno, že jste tak trochu #elita. A vy tomu nějakou dobu budete pravděpodobně věřit.
„A co že to vlastně děláš?”
Vypsat všechno, co se skrývá pod tím honosným názvem produkční, by vydalo na dlouhý seznam. Jsme emancipované, a chlapi se nás někdy trochu bojí. Vládneme excellovým tabulkám a dokážeme si poradit téměř se vším. Většinu času nás uvidíte s kávou. Buď jí pijeme, nebo ji někomu neseme.
V teniskách a trochu rozcuchaná, pobíhající po divadle, náměstí, nebo filmovém place s telefonem v ruce a ledvinkou přes hrudník. To je takový archetyp produkční. Náplň práce se mění podle toho, kde se zrovna vyskytuje. Já měla to štěstí, že jsem si mohla vyzkoušet všechny.
Ať už šlo o divadelní představení, natáčení s Českou Televizí, nebo organizaci vánočních trhů, jako produkční jsem měla na starost prakticky většinu věcí.
Obstarat místo, domluvit termíny zkoušek (nebo natáčení), sehnat všechny potřebné věci a rekvizity (které se pak vůbec nepoužily) a pohlídat aby byli na místě všichni potřební lidi.
Vyplnit dotaci, hlídat rozpočet, vyřešit propagaci a odpovídat na všechny dotazy. Komunikovat. Pořád a se všemi.
Produkční jsou jednoduše lidi co mají přehled o všem a o všech. A díky tomu si postupem času vybudují taky slušnou databázi kontaktů. Na kohokoli.
